V sárí jako doma: Já a sárí aneb zpověď webmastera

Tak dlouho mi posíláte své krásné a inspirativní příběhy na téma "Já a sárí", že jsem se zastyděla a přidala i svůj vlastní. Zanedlouho oslavím své desáté výročí od získání prvního sárí :-) Takže jak se mi ta úžasná věc dostala do ruky a hlavně hluboko do srdce?

Asi nejsem jediná, ale jako malá holčička jsem vždycky chtěla mít ty nejkrásnější šaty, jako nosí princezny. To se mi samozřejmě nepodařilo a tak jsem v pubertě rezignovala a ověsila jsem se zvonáči, řetězy, čevenými vlasy a černými nehty. Tomu ale měl být brzy konec. Jednoho krásného dne se mi totiž dostalo pozvánky do centra hnutí Hare Krišna v restauraci Haribol. Což o to, o východní filosofie jsem vždycky měla zájem, ale co mě opravdu nalákalo, byla hostina zdarma :-)

První věc, kterou jsem po vstupu do resataurace uviděla, změnila můj život od základů. Na dívce, která u dveří stála, a která se později stala mojí nejlepší kamarádkou a dárkyní prvního sárí, jsem uviděla... ano... sárí. Poprvé v životě. Neměla jsem slov, protože jsem pochopila, že jsem právě našla ty nejkrásnější šaty na světě. Samozřejmě se mi líbil i ostatní program, nejvíce úžasná filosofie, která mě, stejně jako sárí, doprovází dodnes a pak samozřejmě indické jídlo, které je nejlepší na světě. A tak jsem do chrámu začala chodit pravidelně a tajně jsem doufala, že se mi brzy poštěstí a já se taky budu moci motat do toho nádherného pruhu látky.

To ale nebylo tak jednoduché, protože před deseti lety znalo pojem sárí jen několik vzdělaných a když člověk přišel s takovým požadavkem do indického obchodu, bylo na něj koukáno jak na blbce. Měla jsem ale štěstí, protože moje kamarádka už měla jedno sárí vyřazené a tak mi ho nabídla. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když se mi po roce úpěnlivého toužení splnil sen - vlastní sárí. Pravda, bylo sice mírně natržené a silně obnošené, ale bylo moje! Místo čoli tehdy muselo posloužit tričko a spodničku jsem si šila sama (podle toho taky dopadla, ale naštěstí nebyla vidět :-)

Asi po půl roce následovala další dvě sárí a byla opravdu seslána z hůry, neb vedoucí brněnské restaurace je našel na půdě. Takže další - bleděmodré a fialové - byly moje a já si myslela, že už nemůžu být šťastnější. Ale každá majitelka sárí mi potvrdí, že něco jako "dostatek sárí" prostě neexistuje a tak přibývaly další a další. Jedno z návštěvy Londýna, jedno jsem našla označené za "závěs" v Indickém obchodě a pak jsem také v Praze objevila obchod Dátá, který tehdy jako jediný sárí prodával a tak jsem tam začala pořádat pravidelné nájezdy.

Když jsem v roce 1998 dokončila gymnázium, odstěhovala jsem se do Prahy a začala jsem v mém oblíbeném obchodě i pracovat. to znamenalo tři věci: jednak jsem byla přímo u zdroje, takže valná část mé výplaty padla na sárí a od té doby jsem také začala nosit sárí každý den, už nebylo určené jen pro zvláštní příležitosti a do chrámu. A rovněž jsem se pokoušela nabízet sárí ostatním ženám a dívkám, aby také zakusily tu slast. Sárí měla úspěch a tak se začaly dovážet ve velkém (moje peněženka moc nadšená nebyla, skříň praskala - a stále praská - ve švech).

V roce 2003 jsem se po mnoha letech šílené touhy hraničící s mánií, dostala do Indie. Asi nemusím popisovat infarktové situace, kdy by si člověk nejraději odnesl celý obchod, anebo když si člověk zajde "jen pro vodu" a vrátí se s několika naditými taškami pestrobarevných sáríček... Což se oblékání týče, byl pobyt v Indii v jedné věci revoluční - i když jsem vždy tvrdila, že jen sárí, sárí a nic, než sárí, rozhodla jsem se koupit jedno polosárí, prostě jen tak, abych nějaké měla. A druhý den jsem si ho vzala na sebe. To jsem dělat neměla, neb již po chvíli mi bylo jasné, že je to věc stejně úžasná, jako sárí a hned jsem běžela do obchodu pro několik dalších. Dodnes v Indii, zejména při cestování, nosím polosárí raději.

O rok později se mi už poštěstilo vlastnit svůj vlastní obchod, jehož významnou část tvoří, jak jinak, sárí. Nic není tak krásného vidět, jak se sárí stalo běžnou součástí života i ostatních žen a dívek a nic nepohladí po duši tak, jako spokojená zákaznice a pokud v sárí přímo do obchodu i přijde, srdíčko si hned poskočí :-)

Ani po deseti letech nošení sárí se necítím nijak omezeně nebo fádně. Když jedeme s přáteli do hor nebo na výlet a sárí musím vyměnit za kalhoty, vždycky se nemůžu dočkat, až zase budu moct vklouznout do nějakého strakatého kousku a udělat ze sebe opět princeznu....

Málatí