úterý

Irena: Mám 46 sárí

Můj vztah k sárí bych shrnula těmito slovy: " Miluji ho." Za 6 let jsem nasbírala úctyhodných 46 kousků (teď jsem sama překvapená, že jich mám už tolik ?) a vypadá to, že tahle neverending story bude mít pokračování. Musím konstatovat, že není místo, na které bych si ho nevzala. Snad jen naše výlety s přítelem na kole, kde se jeví trochu nepraktické, ale jinak jsem ho nosila klasicky po indicku , moderně po evropsku (jako dlouhou sukni s vlastnoručně vyšívanými topy) , po všech koutech naší, ale i jiných zemí. Zkrátka, co barvy, fantazie a počasí dovolily.
Svůj život bych v podstatě rozdělila na dvě období, a to před a po objevení tohoto nevšedního kousku látky. Už od puberty, jako řada dospívajících slečen, jsem hledala něco, co vyjádří charakter mé osobnosti, ale nebylo to vůbec snadné. Obchody s oblečením sice nabízely spoustu prodejního artiklu, ale nebylo to pořád ono. Až do doby než jsem objevila v jednom módním časopisu zpěvačku Madonnu v černém sárí. Mimochodem v té době moje oblíbená barva, teďˇ mám spíše růžovou. Hned jsem se zamilovala. A tak jsem vyrazila do ještě fungujícího Ohmcentra v Koněvově ulici, a kde mě také poprvé do sárí oblékla Verča. A pokračování? Shrnuto a podtrženo, co návštěva Dáty, později Gangy, to nové sárí. Takže jistě pochopíte, že jsem se mu, a to hlavně Koněvově ulice snažila vyhýbat, co jsem mohla. Protože, co si pamatuji, jsem ještě nikdy neodešla s prázdnou. Naštěstí jsem studovala v Brně, takže má návštěva rodného města a Koněvovy ulice nebyla tak častá. Navíc mi vyhovovala i pracovní doba: so-ne zavřeno. A tak pokaždé, když přijela do Prahy dříve, než v pátek večer, pádila jsem do Gangy pro další parádní kousek.
Ale, co osud nechtěl. Po skončení studií jsem sehnala práci v Praze a jednou za tři týdny míjím výlohu Gangy při cestě do zaměstnání. Nenaštvalo by vás to. Tolik let bojujete se svou závislostí, už se zdáte vyléčená ( 1 sárí měsíčně) a pak tohle! Má choroba se rozvinula naplno, co tři týdny to dvě sárí. Navíc Verča začala nečekaně často jezdit do Indie pro stále úžasnější a úžasnější kousky. A jak by mohl sběratel ( nákup sárí jsem povýšila na svůj koníček) je nemít? A jak to skončí? Ví jen Bůh a moje peněženka.
Možná, že nakonec budu bez střechy nad hlavou vysedávat pod nějakým pražským mostem zahalena do všech těch barevných skvostů a šťastná, že je mám.







Žádné komentáře:

Okomentovat