Magrátka

Vypráví se, že sárí se zrodilo na stavu blouznivého tkalce. Snil o ženě. Lesku jejích slz. Závoji jejích dlouhých vlasů. Barvách jejích mnoha nálad. Lehkosti jejího dotyku. Všechno to utkal dohromady. Nemohl přestat. Utkal mnoho yardů. A když byl hotov, posadil se a smál se a smál a smál.

První sárí jsem si pořídila před rokem. Krátce poté, kdy jsem zjistila, že je vůbec možné si je u nás opatřit. Objednala jsem je přes internet a nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem roztrhla balík a z něj vyvanula omamná vůně santálových tyčinek. Vůní bylo prodchnutých celých šest metrů jemné oranžové látky.

První obléknutí nedopadlo nijak slavně, přestože jsem návody studovala celou dobu, než balík dorazil. Postupně jsem zjistila, že celé to na sebe namotat vyžaduje především takový ten ... grif. Vědět, kde co jak poskládat, kudy vést a kde přitáhnout. Sárí vypadá hezky, když je na těle pěkně utažené, když látka obepíná boky a prsa a rafinovaně zdůrazňuje ladné ženské křivky. Díkybohu, že jsem do nich časem aspoň místy dorostla ;-)

Poprvé jsem v něm vyšla ven krátce na to na dovolené v Chorvatsku. Na procházku v teplém podvečeru, zkrátka romantika. Srdce mi bušilo až v krku, jímala mě hrůza při pomyšlení, že to ze mě celé sklouzne a budu se topit v trapasu. Nesklouzlo. Milióny žen za tisíce let prověřený způsob oblékání nezklamal ani teď a tak jsem vlála po nábřeží, sárí zářilo na slunci, turisti koukali a Sanyn se vedle mě nadouval jako páv (indický).

Nosit sárí je neuvěřitelně příjemné. Lehká látka se otírá o kotníky. Cítím, jak mě dokola ovíjí a připadám si svůdná jako tančící had. Na zádech povlává zdobená vlečka. Podvědomě se narovnávám a uhlazuji své pohyby. Bohyně nespěchají ;-) Podléhám své vášni pro prastaré oděvy a prožívám si útržky některého z minulých životů. Jinak si nedovedu některé svoje sklony vysvětlit.

Zítra si jedu pro další. Tentokrát osobně, se Sanynem, Edwardem a MaryLynn, která neodolala a bude vybírat nějaké, které tam čeká jen a jen na ni. Už mám jedno vyhlídnuté, ale až se ponořím do té barevné nádhery, kdo ví ...

Článek je ze stránek: magratka@oslej.com